Aktuální kázání

Kázání pronesené pastor Renatou Firlovou
ve čtvrtou neděli po Zjevení (2. 2. 2025)

Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami. A byl proměněn před jejich očima; jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý. A hle, zjevil se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají. Nato promluvil Petr a řekl Ježíšovi: „Pane, je dobré, že jsme zde; chceš-li, udělám tu tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Ještě nedomluvil, a hle, světlý oblak je zastínil a z oblaku promluvil hlas: „To jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte.“ Když to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli. Ale Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: „Vstaňte a nebojte se.“ Oni pozvedli oči a neviděli už nikoho jiného než Ježíše samotného. (Mt 17)

Dnešní příběh nás zve na vrchol hory. Ano, důležité věci se často odehrávaly právě tam. Vzpomeňme začátek nové éry s Noem – hora Ararat, zkouška pro Abrahama – hora Moria, Desatero přikázání – hora Sinaj, smrt Ježíše Krista – Golgota. Dnes hora proměnění. Zajímavá hora, na které se nám odkryje obraz nového světa. Podle mnoha komentářů se jedná o horu Tábor, měřící 575 m. Z archeologických vykopávek se dovídáme, že tato hora byla pravděpodobně už za doby Ježíše vojenskou pevností, a mnozí vykladači Bible si myslí, že se asi jedná o horu Chemron, měřící 2800 m. Přestože stoprocentně nevíme, o jakou horu se jedná, pojďme k jádru tohoto příběhu. Podívejme se na to, kdo s Ježíšem stoupá na onu horu. Jsou to tři učedníci: Petr, Jakub a Jan. Tito tři mají jakési zvláštní postavení uprostřed všech 12 učedníků. Také byli prvními učedníky, které Ježíš povolal k následování.

Petr – můžeme jej označit za cholerika. Těžká povaha se silnou vírou v sebe. Často přeceňoval svoje schopnosti. Pamatujete si na to, jak se vrhá do rozbouřeného moře, jak tasí meč na vojáka v silné přesile nebo se zapřísahává, že Krista nikdy nezradí? Lehce vypustí z úst něco nerozumného, neodhadne situaci. Muž, který má rád věci pod kontrolou. Muž plný ambicí, když se pro něco nadchne, jde za svým cílem. Je Kristem uchvácen. 

Jan – jemný, empatický melancholik. Introvert, který žije ve svém světě. A na druhé straně vidí, co jiní nepozorují, čeho si nevšimnou. Je ustaraný a úzkostlivý. Je Kristovi nejblíž, opřený o jeho hruď. Byl jediný z učedníků, který zůstal s Ježíšem až do poslední chvíle jeho života na zemi. Právě jemu svěřil Ježíš pod křížem svoji matku. Jan byl vnímavý a empatický člověk.

A nakonec Jakub, bratr Jana. Praktický a rozhodný člověk, který má rád ve věcech pořádek a dokáže převzít odpovědnost. Po seslání Ducha svatého se stává prvním biskupem v Jeruzalémě. Často dával apoštolu Pavlovi praktické pokyny při jeho třetí cestě do Jeruzaléma.

Tito tři společně s Ježíšem stoupají na vrchol hory. Je to opravdu zvláštní směsice povah a charakterů. Ale výstupem příběh nekončí. Tato zpráva je zapsána ve třech evangeliích (Matouš, Marek a Lukáš). A když vyšli na horu, evangelista Lukáš píše, že se Ježíš hned začal modlit. V čase modlitby se jeho tvář změnila. A jeho oděv zářil bělobou jako blesk. U Matouše jsme četli, že mu tvář zářila jako slunce a oděv zbělel jako světlo. A hned na to se zjevují další postavy příběhu: Eliáš a Mojžíš. Osoby, které přicházejí ze světa po smrti. Tyto osoby jsou spojovány s jinými horami. 

Eliáš bych charismatický a výřečný prorok s velkou odvahou. Byl to prorok zvláštních zjevení. Prorok, kterého viděli do nebe odcházet na ohnivém voze. Prorok, který nepoznal smrt, neboť sám Bůh si ho vzal přímo do nebe.

Mojžíš měl vadu řeči, ale i přesto byl silnou osobností. Patriarcha, skrze kterého dal Bůh lidem Desatero. Byl to muž zákona.

Modlící se Ježíš spojuje v jediném okamžiku postavy s různými charaktery a z různých časových období. Scéna jako z nějakého sci-fi filmu. Ale odkaz této chvíle má pro nás velkou moc. Bůh nám na hoře proměnění zjevuje první důležitou věc, která není běžná. Bůh slučuje neslučitelné. V jeho přítomnosti se současně sjednotí melancholik, cholerik, sangvinik, introvert i extrovert a mohou tvořit jeden kompaktní celek. 

Ať nás Bůh spojuje v jednotu, když se setkáváme jako lidé různých povah! 
Ať jsme jeho přítomností proměňováni skrze modlitbu!

Na hoře proměnění panoval pokoj, všem tam bylo dobře. Oni dokázali vnímat věci, které jsou neviditelné. Cítili se dobře v Boží blízkosti. I my chceme zůstávat v Boží přítomnosti. Nevíme proč, nedokážeme popsat tento pocit, jen víme, že o tu Boží přítomnost nechceme přijít. Petr navrhuje postavit tři stany. Byl hnán touhou prodloužit tento čas Boží přítomnosti, kde cítil závan z jiného světa. Nenásledujme Petrův příklad. Pokud si myslíme, že rozumíme Božímu plánu, nemusí tomu tak být. Nebyl čas stavět stany. Když budeme mít nutkavý pocit, že Bohu je třeba nějak pomoci, můžeme se mýlit. Když si budeme myslet, že Boha někde ubytujeme, anebo mu představíme svůj plán, může se stát, že dřív, než domluvíme, promluví sám Bůh.  A v jedné sekundě se všechno změní. Být v Boží blízkost, neznamená totéž, co si myslel Petr. 

Na hoře probíhá debata Ježíše s Mojžíšem a Eliášem. Dovídáme se, že hovořili o ukřižování Ježíše. Bůh je stejný. Pořád má plán, který souvisí, jak se smrtí, tak s ukřižováním svého jediného syna. A celý čas na hoře o tom mluví, jen jsme si to možná neuvědomovali. A atmosféra se najednou mění. Vrch se zahaluje do oblaku a Bůh promlouvá: toto je můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil, toho poslouchejte. A učedníci leží na zemi a třesou se strachy. Ještě před chvílí se radovali a chtěli tam zůstat. V jediné sekundě se mohou věci změnit. Člověk tváří v tvář prožívá strach a zděšení. A najednou Boha vnímáme úplně jinak. Nevím, jestli jste zažili takové situace – stačí ztráta blízké osoby, krátká nemoc, bolest a náhle Boha vnímáme jinak, než když nám bylo dobře. A Bůh se na tomto místě přiznává ke svému synovi již podruhé. U křtu Ježíše zazněl hlas z nebe: toto je můj milovaný syn, ve kterém mám zalíbení, kterého miluji. Na hoře proměnění zní: toto je můj milovaný syn, toho poslouchejte. Ježíš Kristus není ani Mojžíš, ani Eliáš, ani žádný z proroků – je to Boží syn – jeho máme poslouchat.

To je výzva, se kterou můžeme odcházet. Poslouchat znamená poslušně následovat cestu, na kterou nás Ježíš zve, kde se vzdáváme sami sebe, přijímáme kříž, neseme jej a sloužíme lidem. Tváří v tvář této výzvě ležíme na zemi a uvědomujeme si, že selháváme. Bojíme se a třeseme.

Odkaz tohoto příběhu z hory proměnění má úžasný závěr. Ježíš přistupuje ke svým učedníkům, dotýká se jich a vyzývá je, aby vstali a nebáli se. Ježíšovo proměnění na hoře bylo důležité – bylo potvrzením toho, jak se věci mají. Potvrzením jeho Božství. Taky je to potvrzení jakéhosi nového světa. Toho, který nám je zaslíbený. Potvrzením proměny, která může nastat v životě každého křesťana. Je nám dán duch, který nás již tady na zemi proměňuje. Ale zůstává jakési napětí mezi tím, co už je a co teprve přijde.

Na hoře proměnění můžeme stejně jako učedníci prožít jednotu v duchu, v modlitbě. Bůh nás spojuje v jeden celek. Můžeme vnímat harmonii a krásu, když se nás Bůh dotýká. Jsme ujištěni, že je Božím Synem a že se nemusíme bát. On sám nás proměňuje a promění. 

nahoru